Víkendovka: Setúbal, Ericeira a Sesimbra

Počasí o víkendu hlásalo až 18C a jasnou oblohu. Bylo tak na čase zase zvednout kotvy a vyrazit poznávat svět. Nechtělo se nám ale uplně nikam daleko, protože furt není letní počasí a ty největší skvosty si chceme nechat až bude tepleji. 

Ericeira

Volba padla na Ericeiru, 50km dalekou rybářskou vesnici. Neměla jsem žádný očekávání, poněvadž tahle pidi vesnice nebyla ani na mym wishlistu v Google mapách (čti: "nikdo ji nezmiňoval ve svých blogerských příspěvcích). 

Zaparkovali jsme v podzemích garážích a hned na nás místní Portugalec začal hulákat, jestli potřebujeme s něčím pomoct. Civěli jsme totiž na Pricing. Ochota lokálních lidí je vskutku unikátní a určitě jedna z (mála) věcí, který se mi na Portugalsku líbí. S úsměvem jsme poděkovali, že nepotřebujeme a šli jsme projít "centrum". 

Ericeira Wall Painting hned v uličce vedle moře

Výhoda cestování v zimě je minimum turistů. Ericeira je dekorovaná v modrobílý barvě, a tak jsem si připadala trochu jak v Řecku. Některý uličky byly krásný, jiný zase vypadaly jak po 2. světový válce. Klasický dvě strany Portugalska. Black and white. Buď a nebo. Hezký nebo příšerný. Renovovaný nebo polorozpadlý. 

Krásný detaily a barvy

Původní plán byl z Ericeiry jet do další vesnice Óbidos a do parku s asijskou tématikou. Nicméně nakonec jsme v Ericeiře strávili celej den, dali si v centru na náměstí kafe, Pastel de Nata a oběd. Chobotnice jsou pro Portugalsko vcelku signaturní, takže jsme museli dodržet kulturu. Hannes si vybral špíz s chapadlama a zeleninou a mě zlákala chobotnice s koriandrem a bramborama. 

Octopus

Celkově to byl povedenej vejlet. Když člověk nemá žádná nebo minimální očekávání, výsledek se většinou vždycky dostaví. Odpoledne na pláži nemůže bejt nikdy špatný. Dívali jsme se na surfaře, vlny a užívali jsme si vitamín D. 

To jsou takový ty okamžiky, za kterýma jsme se sem táhli 3.700 kilometrů. 

Setúbal a Sesimbra

Druhý den v neděli nebyly naše plány uplně jasný. V podstatě jsme se rozhodli v neděli ráno, že zkusíme omrknout Setúbal. Původní myšlenka, u který to začalo, byl poloostrov Troia. Taková dovolenkářská nudle posetá plážema naproti Setúbalu. Nicméně čas a sezóna nám nakonec nehrály do karet. Rozhodli jsme se nakonec vzít auto a trajekt ze Setúbalu na Troiu odložit na letní sezónu.

Setúbal jsme projeli autem a myslim, že jsme viděli dost. Teda vlastně nic moc. Já mám funkci řidiče, Hannes má funkci vyhledávače a navaděče. V Setúbalu mají tuhle ohromnou "pláž" Albarquel, pracovně bych to nazvala mkni Algarve.

Je přístupná jen tehdy, pokud není příliv. Šířka mezi skálou a vodou byla místy jako typický portugalský chodnik - na půl člověka 😁.

Albarquel

Albarquel

Na oběd jsme se rozhodli přesunout do Sesimbry. Podle mapy to vypadá za rohem, bohužel to je klikatá cesta na 40 minut. Nicméně ze Setúbalu do Sesimbry nás obklopovali vinice a spousta zelených stromů a zelených kopečků. Nebýt těch šílených děr v silnici, tak bych si jinak tu cestu fakt užila. Moc hezká oblast. Bylo to i poprvé. co opravdu pražilo sluníčko, teploměr ukazoval 20C a já musela zapnout klimu. 

V Sesimbře jsme si zašli na oběd, vybrali jsme si restauraci s výhledem na moře na venkovní terase. Hannes objednal čerstvý olivy, chleba a máslo. Jako hlavní chod jsme si oba dali salát za 16e. V tu chvíli jsem zapomněla, že je únor a v ČR někde sněží.